Už když jsem byl hodně malý, velmi mne bavilo závodit. Dokonce jsem byl dle svých rodičů úspěšným jezdcem, když jsem ve školce porazil všechny při závodě na tříkolce. Na trať jsem se nakonec vrátil, sice jsem neporazil vůbec nikoho, ale zato jsem si odvezl zjištění, že závodění nakonec nemusí být tak nedostupné.
Vydáno: 5.11.2009-
Pod názvem B&B Cup se skrývají amatérské závody do vrchu, což je podnik, který vznikl docela nedávno. Letos skončila teprve druhá sezóna, ale už teď se tento seriál těší velké oblibě. O závody je zájem jak ze strany diváků, tak ze strany jezdců. Průměr startujících přesáhl hranici 100 automobilů na závod. Kouzlo celého podniku je totiž v tom, že své schopnosti na trati si může vyzkoušet každý. Stačí se pouze přihlásit, nebo přesněji řečeno přihlásit se včas, protože počet startovních míst je především z hlediska bezpečnosti omezen.
Pojďte pane, budeme závodit
Přihlášení do závodu je velmi jednoduché. Stačí se zaregistrovat na stránkách www.edda.cz/mscrdovrchu/ a poté už můžete vybírat, kterou konkrétní trať absolvujete. Letos bylo k dispozici jedenáct akcí v době od začátku dubna až po konec října. Celý podnik se dokonce jednou přesunul na Slovensko. Pro příští rok bude připraveno opět zhruba deset závodů, ale přesné termíny ještě známy nejsou. Tedy s výjimkou toho prvního, který se odehraje 3.4. 2010 na autodromu Most.
Kdo by měl tedy zájem, může zkusit přemluvit rodiče, své známé, zaměstnavatele a vyrazit v podstatě s jakýmkoli automobilem na trať. Vůz ovšem musí splňovat technické podmínky, jejichž přesné znění také najdete na už zmíněných stránkách. Z hlediska amatérů, kteří se chtějí pouze svézt a přijedou se sériovým vozem, nejsou tyto podmínky nijak přísné.
Zábava především
Jen moc nepočítejte s tím, že se prosadíte, protože i v sériových kategoriích jsou jezdci, kteří jsou na tyto závody zaměřeni a podle toho také jejich stroje vypadají (přestože dané podmínky splňují). Ale to není jediný důvod, proč brát ono “závodění“ s rezervou. Absence bezpečnostního rámu by měla být dostatečným důvodem vyhýbat se přílišnému riskování. 
Pokud se přeci jen prosadíte, čekají na vás ceny v podobě pohárů, věcných dárků od partnerů seriálu a chybět nesmí ani sekt. Tři nejlepší z každé třídy v celkovém hodnocení obdrží finanční hotovost a hodnotné ceny. Bavíme se v řádech desetitisíců korun, přičemž celkem byl letos rozdělen bezmála jeden milion korun.
A jaké to je?
Po absolvování trati na Staré Živohošti mohu říci, že ve mne převládly dva dojmy. Především je to docela zdlouhavé, ale i tak velmi zábavné (pokud ovšem nerozbijete jediné rodinné auto, to pak na vás čeká mnohem více zábavy doma). Akce jsou to víkendové a začíná se v sobotu brzy ráno. Kdo chce, může zpravidla přijet už v pátek večer. Po vyřízení nutných formalit a přidělení startovního čísla přijde na řadu úvodní rozprava, kde se hlavně nováčci dovědí, jak bude závod probíhat. Uzavře se trať a můžeme začít.
Na závodníky čekají celkem čtyři jízdy, z toho jsou dvě tréninkové a dvě ostré. Kromě nástrah samotné trati se setkáte také s retardéry, tedy z plechovými sudy, kterým se musíte vyhnout a ze kterých jsem měl já osobně velký strach obzvlášť poté, co nás ředitel závodu ujišťoval o tom, že jsou extra naplněné a že to bude naše autíčka hodně bolet.
Vzhůru na trať
Po dlouhém čekání přišla konkrétně na Slapech přibližně jednu minutu a 40 sekund trvající dávka adrenalinu. A začíná to už když čekáte na startu v autě s nasazenou (a hlavně povinnou) přilbou na pokyn, kdy vás pustí na trať. Po rozsvícení zelené dávám “plnej“ a vyrážím.
Jedna-dva, krátká rovinka končí, brzda a ostrá pravá. Následuje dlouhá rovinka okořeněná prvním retardérem, který projíždím s respektem a opět drtím plyn a řítím se přes můstek do pravotočivé zatáčky. Cítím, že přední kola jsou se svou přilnavostí u konce a vzpomínám na ta slova o bezpečnostním rámu. Mírná levá a dlouhý úsek na plný plyn. S pedálem na podlaze dávám za tři. Mrknu na tachometr, který ukazuje 130 km/h (máma by mne zabila a moje kamarádka by jí pomohla).
Do dalšího retardéru se brzdí v zatáčce. Nevidím tak úplně přesně kde je a raději ho projíždím vzhledem k ostatním jak šnek. Za ním se nabízí další rovinka, takže opět šlapu až na podlahu. S rychlostí na nájezdu do poslední ostré pravé to trochu přeháním, předek putuje po tečně ven, ale naštěstí se pneumatiky včas chytají a já s pedálem na podlaze míjím cíl. Říkám: “No, to je výborný, chci ještě!!!“.
Čekání není na škodu
Startovní pole je rozděleno na dvě části. Když ta první dojede postupně nahoru, nastává takzvaný svoz a hromadně všichni putují dolu, kde čekají, až to samé udělá část druhá. Čekání na další ostrou jízdu je dlouhé, ale jsem rád, aspoň trochu vychladnu, nebo se podívám na některé zajímavé
automobily. A stejně tak jsem rád, že jsou pouze čtyři jízdy, protože mi to nedá, neustále zrychluji a do zatáček brzdím později.
Samozřejmě k závodům patří havárie a také na Slapech k menším nehodám došlo. Především první zatáčku, hned za startovní rovinkou, někteří hodlali projet téměř bez brzd a vydali se s trochou nadsázky na prohlídku zde stojící zahrady. Vše odnesly pouze plechy a občas nějaká ta zídka. Podle pořadatelů proběhly v uplynulých dvou sezónách jen dvě těžší havárie.
Co tedy říci závěrem? Dost záleží na každém účastníkovi, jak k daným závodům přistoupí. Můžete zvolit přístup profesionální a investovat času a financí kolik chcete. Z mého pohledu, člověka zaměstnaného dvěstětřicetiosmi dalšími jinými věcmi, je daleko atraktivnější vyrazit na závody třeba jednou nebo dvakrát za rok, projet se a zažít tu atmosféru. Zábava je to totiž skoro až nakažlivá.
Text: Lukáš Dittrich
Foto: Autor, Katka Opalecká
