…aneb cesta do zahraničí bez dokladů. Když se chystáme na delší cestu, je potřeba si vše řádně naplánovat a přichystat. To ví každé malé dítě. Jenže jak jsem zjistil, ne vždy to tak úplně jde a to pak mohou nastat velmi zajímavé situace.
Vydáno: 30.9.2008
Na konec léta jsem si naplánoval dovolenou a jako většina českých občanů jsem opět zamířil k nejbližšímu moři, tedy na Jadran. Přestože bylo vše důkladně promyšleno a zorganizováno, v den odjezdu se objevila celá řada problémů. Kromě tisíce jiných věcí bylo potřeba navštívit půjčovnu střešních nosičů. A to pěkně prosím stylově pět minut před šestou. Hodinou, kdy pánové z půjčovny zavírají.
Ve vysokém tempu jsem za smluvenou částku obdržel dva kusy příčníků nejmenované, avšak kvalitní značky, předložil dva doklady, podepsal spoustu papírů, pod odborným dohledem nosiče namontoval a fofrem uháněl zpět domu naložit věci a co nejdříve vyrazit z Prahy.
Vše se povedlo a já jsem okolo jedenácté večerní začal pomalu ukrajovat první kilometry z dvanáctihodinové cesty. Jako pokaždé když vyrážím na dlouhý výlet, jsem byl nervózní z toho, zdali mám vše. Klidná jízda brzy dala zapomenout a obavy vystřídalo velké očekávání ze zasloužené dovolené.
Kousek od Záhřebu přišla opravdu hodně studená sprcha. Zazvonil mi telefon a vněm se ozval pán z půjčovny. Prý jestli jsem ještě v Praze. Hrdý na to, jak rychle jsem odjel a kolik už jsem zvládnul kilometrů jsem odpověděl, že už dávno ne, že už jsem v Chorvatsku. Jenže milý pán vytáhnul velmi těžký kalibr a uzemnil mne větou: “No, víte, já jsem ráno přišel do kanceláře a na stole jsem našel vaši občanku a řidičák, tak snad vás nezastaví.“ Veškeré mé nadšení vystřídal velmi zajímavý pocit.
Je asi tak stejný, jako když se snažíte získat si nějakou slečnu a po celovečerním snažení dostanete na rozloučenou facku. Zkrátka vše je špatně a je úplně jedno, co jste dosud udělali. Já jsem moc na výběr neměl a tak jsem v cestě pokračoval dál, snažil se splynout s davem a moc na sebe neupozorňovat. Což se nakonec povedlo.
Okamžitě po příjezdu jsem začal řešit, jak dostat můj průkaz do Chorvatska. S tím by problém nebyl, ovšem způsob, který by bylo dostatečně rychlý se najít nepodařilo. Pro ty nejhorší případy jsem alespoň faxem dostal kopie té proklaté kartičky. Ještě že jsem je nikde ukazovat nemusel, protože to by si také ochránci silničního pořádku mohli vyložit jako provokaci.
Konečné skóre tedy činí 2108 kilometrů bez průkazu. Když se koukám na to číslo, tak mi připadá jako zázrak, že jsem po cestě žádné policisty nepotkal. No co, chybami se člověk učí. Takže příště až někam pojedu, tak si kromě pasu překontroluji také přítomnost ostatních průkazů. Totiž kdybych neměl takové štěstí (policisté mě nakonec přeci jen stavěli, ale až v Praze poté, co jsem si doma doklady vyzvednul) musel bych použít jiné přísloví. Za blbost se platí a ta moje by mne v zahraničí vyšla pěkně draho.
Text a foto: Lukáš Dittrich
