Pojďte se s námi projet prvním sériovým autem na vodík. Vypadá takhle budoucnost?
Mirai japonsky znamená budoucnost a tohle auto je jednoznačně její předzvěstí. Možná trochu předčasnou. Ale v době, kdy na každém kroku slyšíme o elektromobilech je dobré si připomenout, že alternativ k fosilním palivům je víc. Vodík je jednou z nejzajímavějších.
To podstatné si řekneme hned na začátku. Toyota Mirai se vyrábí z velké části ručně a to tempem asi 3 kusy za den. Proto je tak drahá, v přepočtu vyjde asi na 2 miliony korun. Což je asi dvojnásobek ve srovnání s plug-in hybridním Priusem. Ale pokud za to ty peníze jste ochotni utratit, v Evropě si Mirai můžete normálně koupit.
Ovšem v Česku se Mirai neprodává a ani nemá moc smysl ho sem vozit třeba ze sousedního Polska, protože tady není kde vodík natankovat. Jediná plnící stanice široko daleko je v Neratovicích (navíc neveřejná), což je poměrně málo i ve srovnání s řídkou sítí rychlonabíječek pro elektromobily. Navíc v Neratovicích má stanice jen poloviční plnící tlak, než potřebuje Mirai (350 oproti 700 barům), takže natankujete jen polovinu nádrže.
Elektromobil s vodíkovou nádrží
I tak jsme se s Miraiem krátce projeli v ulicích Prahy. Velikostí to je sedan nižší střední třídy, byť trochu delší, který svým podivným futuristickým designem i interiérem ze všeho nejvíc připomíná aktuální Toyotu Prius. Na palubě je místo pro 4 lidi a díky 4,9 metru dlouhé karoserii mají všichni dost místa. Zkoušený kus oproti Priusu působil poměrně luxusně, a to díky bílému koženému čalounění interiéru.
Stejně jako v Priusu, ani tady nehledejte žádné budíky před volantem. Jsou tu jen digitální přístroje a ty se přesunuly doprostřed přístrojové desky. Opět vypadají hodně podobně, jako u hybridních Toyot. Startujeme stiskem tlačítka, zapnutí auta je neslyšné, není tu žádný spalovací motor. Maximálně se rozjede klimatizace.
Vodíkový Mirai je technicky vlastně elektromobil, jen místo velkých baterií ukládá energii v menších tlakových nádržích. Vodík nespaluje, ale chemickou reakcí z něj vytváří energii. Je tady také malá NiMH baterie, která ukládá energii z rekuperace. Jediná odpadní látka, která vzniká, je destilovaná voda — klidně ji můžete vypít. Nebo jednou za čas vypustit z nádrže pod zadním nárazníkem.
Svižné svezení do města
Ovládání auta je tedy totožné, jako u elektromobilů a hybridů: zařadíte D a neslyšně se rozjedete. Elektromotor s výkonem 154 koní dokáže na stovku zrychlit za 9,6 sekundy, subjektivně je ale rychlejší a zvlášť při startu od semaforů má opravdu velmi rychlý odpich — jako každý elektromobil má plný krouťák hned od nuly a dokáže tak hbitě sprintovat v nižších rychlostech. Další argument pro provoz do města.
S Toyotou Mirai samozřejmě můžete vyjet i na dálnici, a i když ve vyšších rychlostech (od 80 km/h výš) trochu ztrácí na hbitosti, bez problému jsme se s ní rozjeli na 140 km/h. Je ale pravda, že pak rychle mizí kilometry z dojezdu.
Dojezd? To je hlavní výhoda téhle Toyoty. Podle stylu jízdu zvládne Mirai ujet 550 – 700 km, tedy víc, než kterýkoli z dnešních elektromobilů. Vodík navíc natankujete během pár minut (podobně jako třeba auta na CNG).
Vodíkové nádrže jsou pod zadními sedadly a kufrem. Vejde se do nich 122,4 litrů vodíku, nebo chcete-li asi 5 kilogramů. Vysokotlaké nádrže jsou vyrobené ze tří vrstev z plastů a kompozitů vyztužených uhlíkovými a skelnými vlákny. Výbuchu se prý bát nemusíme, ujišťují nás lidé z Toyoty. A to ani v případě proražení, kdy by vodík okamžitě unikl do okolí, spíš než že by začal hořet. Zkoušet to ale nechceme.
Budoucnost nebo slepá větev?
Mirai se prodává od roku 2014 a od té doby se prodalo 5200 kusů. Což je samozřejmě zanedbatelné čísto ve srovnání s desítkami milionů spalovacích aut. Ale je možné, že časem a zlevňováním bude tento vývoj akcelerovat. Připomeňme, že Toyota není jediná značka, která prodává auto na vodík.
Existuje řada odborníků, kteří považují tento směr vývoje za perspektivnější, než bateriové elektromobily. Ty se dlouho nabíjejí a vozí s sebou těžkou a drahou baterii, plnou drahých kovů, kterých v zemi není neomezené množství. Zásadním argumentem je pak nabíjecí infrastruktura, náročná na výstavbu i přenosové kapacity kabelů v zemi. Zatímco síť vodíkových stanic se nemusí zásadně lišit od čerpacích stanic, jak je známe dnes.
Proto je Toyota Mirai dobrá demonstrace směru, kterým může jít část alternativních pohonů. Uvidíme, kam se vývoj bude ubírat dál.
